Buddhismus

Slovem buddhismus (občas je nesprávně používáno budhismus) dnes označujeme vše, co se během 2500 let vyvinulo z učení indického prince jménem Siddhártha Gautama. Pohnutý lidským utrpením, opustil své blízké rozhodnutý osvobodit sebe i všechny bytosti od strasti. Při svém hledání následoval nauky několika učitelů, ale jejich cesta ho nikam nedovedla, proto se vydal cestou vlastní. Prováděl asketické praktiky, ale ty mu také nestačily. Nakonec usedl pod strom, ponořil se do hluboké meditace a dosáhl probuzení. Od té chvíle je nazýván Buddha Šákjamuni.

Po svém probuzení si Buddha dokázal v očištěné a soustředěné mysli vybavit své jednotlivé minulé životy. Potom mohl vidět, jak ostatní bytosti umírají a hned se znovu rodí podle svých skutků, řeči a způsobu myšlení. Poznal, že hlavními příčinami tohoto znovuzrozování jsou myšlenky poskvrněné touhou po smyslových zážitcích. Vydal se na cestu do Váránasí, kde vyložil Čtyři vznešené pravdy. Až do svého osmdesátého roku žil jako putující mnich a vysvětloval učení, nazývané jako Dharma. Ve své vlastní tradici zen buddhismus tvrdí, že Buddha předal zkušenost probuzení svému nejlepšímu žákovi Mahákášjapovi tak, že ukázal na květinu a mlčel.

První koncil, svolaný krátce po Buddhově smrti, trval několik měsíců. Jeho účastníci se snažili zaznamenat přesné znění Buddhových slov pro další generace. Na druhém koncilu vyhlásila buddhistická doktrína zásadu: pokud nejsou porušovány hlavní předpisy učení, je povoleno přizpůsobit se podmínkám a zvykům oblasti, ve které se žije. Buddhismus se postupně stal důležitým náboženstvím Indie.

Důsledkem muslimského vpádu do Indie ve dvanáctém století, byla ztráta většiny buddhistických textů, ale také jeho šíření z Indie do okolních zemí. Buddhismus tak na svojí pouti po jazykově, historicky a kulturně odlišných oblastech Asie do sebe vstřebával místní prvky. Současnou osobností, šířící buddhismus po celém světě, je dalajlama, který byl okolnostmi donucen opustit svůj rodný Tibet. Ve svých přednáškách mimo jiné vysvětluje pojem karma, v buddhismu často používaný, a mezi lidmi často chápaný nesprávně.

Meditace

Meditace probíhá jako několikastupňový vizualizační proces, jehož úkolem je naučit meditující najít cestu do svého nitra. Tato tantrická cesta ke spáse není útěkem ze světa, ale cestou do nitra světa, způsobem sjednocení protikladů. Všechna buddhistická meditace dosahuje svého vrcholu v rozjímání a pochopení neosobního charakteru vlastního těla a všech duševních funkcí i světa zkušenosti, všech elementů existence a egocentrismu. Nazývá se meditace anattá.

Když provádíte meditační cvičení, spíše než abyste sledovali svůj dech, raději se s ním postupně ztotožněte, jakobyste se jím začali stávat. Dech, dýchající a dýchání pomalu splynou; dualita a rozdělení se rozpustí. Aby meditace mohla nastat, musí být vytvořeny klidné a příhodné podmínky. Než získáte kontrolu nad svou myslí, potřebujete napřed zklidnit její prostředí. V této chvíli je mysl jako plamen svíčky - nestálá, mihotavá a stále se mění a třepotá v prudkých větrech našich myšlenek a emocí. Plamen bude hořet klidně jenom když zklidníte okolní vzduch. Začít spatřovat přirozenost mysli a spočívat v ní lze, až když utišíte neklid svých myšlenek a emocí. Na druhé straně jakmile pomocí meditace naleznete rovnováhu, hluky a rozptýlení všeho druhu budou mít daleko menší účinek.

Smyslem meditace není její délka. Smyslem je to, jestli vás cvičení skutečně přivádí do jistého stavu bdělosti a přítomnosti, ve kterém jste trochu otevření a schopní spojit se s podstatou svého srdce. Při meditaci musí být mysl upřena na jediný předmět, aby se vyvinula "jednobodovost mysli". Existují různé meditační techniky, z nichž jedna je zde popsána, totiž technika mentální koncentrace. Při duchovním praktikování užíváme meditaci k tomu, abychom se obeznámili s daným objektem. Tímto objektem nemusí být nějaká fyzická věc, jako třeba Buddhův obraz. Tímto objektem může být duševní stav, jako třeba trpělivost, kterou v sobě kultivujeme právě meditativní kontemplací. Stejně tak jím může být i rytmický dech, kterým koncentrujeme svou rozháranou mysl.

Čtyři vznešené pravdy

1. vznešená pravda o utrpení

Světské bytí je neuspokojivé, strastiplné utrpení.

2. vznešená pravda o vznikání utrpení

Příčinou utrpení je žádostivost, spojená s rozkoší a lpěním na smyslových rozkoších.

3. vznešená pravda o zaniknutí utrpení

Utrpení je možné učinit konec úplným zničením a zaniknutím právě této žádostivosti.

4. vznešená pravda o stezce, vedoucí k zaniknutí utrpení

Je to tato Ušlechtilá osmidílná stezka.

Ušlechtilá osmidílná stezka

• pravé chápání

   

• pravé myšlení

   

• pravá řeč

   

• pravé jednání

   

• pravé živobytí

   

• pravé snažení

   

• pravá bdělost

   

• pravé soustředění

   

Dharma

pojem Dharma vyjadřoval původně to, co drží pevně, tedy zákon, řád, právo. V jiné rovině postihuje Dharma pravidla, předpisy, zákazy a povinnosti především v etickém aspektu, tj. jako mravní zákon vypovídající o tom, co je dovolené, správné a prospěšné. V množném čísle se tohoto pojmu užívalo v nejstarší buddhistické filosofii pro věci nebo základní složky světa jevů, jak jsou vnímány myslí. V těchto složkách se jeví Dharma (v původním smyslu) jako přírodní a světový zákon o věčném vznikání a zanikání.

Buddha hlásal vesmírný zákon věčně proměnlivého existenčního procesu a v tomto významu překládáme Dharmu jako učení, nauku, systém. Jelikož Dharma je pravou naukou a nepostihuje pouze zákon sám, nýbrž i to, co je jeho podkladem a co v sobě také zahrnuje, mohli bychom interpretovat Dharmu jako pravdu nebo spravedlnost.

Dharma existuje objektivně, nezávisle na lidské vůli či chtění. Proto buddhismus není nijak závislý na víře, jak ji chápe např. křesťanství. Buddha Dharmu různým způsobem vysvětloval, nikdy však necítil potřebu jí zdůvodňovat nebo dokazovat. Ten, kdo dosáhl cíle a sám nazíral pravdu, nepotřeboval již důkazů.

Dalajlama vysvětluje tento pojem následujícím způsobem: Dharma je sansktrské slovo znamenající držení. Pojímáno široce může se toto slovo vztahovat ke všem jevům, protože každý jev si podržuje svou vlastní entitu. Avšak v kontextu Dharmy a světa se Dharma vztahuje k jakékoliv praxi, která zadržuje od osoby, jež se jí soustavně věnuje, nějaký specifický děs. Toto zadržování či ochrana se může vztahovat na utrpení, jež je následkem, nebo na příčiny těchto útrap, škodlivé emoce. Usilujeme o ovládání mysli a praktiky, jimiž je mysl ovládána, jsou Dharmou. Zadržují od nás dočasně děs a v delším časovém úseku zadržují také nás od děsivých nebo špatných situací, které by vznikly tím, že by nastoupily škodlivé emoce.

Karma

Často se karma chápe naprosto mylně jako osud nebo předurčení, nanejvýš se o ní uvažuje jako o neomylném zákonu příčiny a následku. Je mnoho druhů karmy: mezinárodní karma, národní karma, dále karma města ale i individuální karma. Karma není fatalistická, ani předem určená, představuje naši schopnost tvořit a měnit. Je tvůrčí, protože se můžeme rozhodnout, jak a proč jednáme.

Vše, co konáme svým tělem, řečí a myslí, bude mít odpovídající následek. Každý čin, dokonce i ten nejmenší, má následky. Karma se nerozkládá jako vnější věci, ani nepřestává účinkovat. Nemůže být zničena časem, ohněm ani vodou. Její moc se neztratí do té doby, dokud nedozraje, a může dozrávat i několik životů. Lamové říkají, že trocha jedu může způsobit smrt a malé semínko může vyrůst ve velký strom. Tady je několik výroků o karmě, které pronesl Buddha Šákjamuni: „Nepřehlížejte záporné činy jenom proto, že jsou malé; sebemenší jiskra může spálit stoh sena velký jako hora“. „Nepřehlížejte malé dobré skutky a nemyslete si, že z nich neplyne žádný užitek; dokonce i malé kapky vody nakonec naplní velkou nádobu“. „Jsi tím, čím jsi byl, a budeš tím, čím jsi teď“. Padmasambhava tento výrok ještě rozvedl: „Chceš li poznat svůj budoucí život, pohlédni na své přítomné činy“.

Ať se nám nyní děje cokoliv, odráží to naší předešlou karmu. Pokud to opravdu víme, kdykoliv nás postihne nějaké utrpení nebo obtíže, nebudeme je nahlížet jako nějaké zvláštní nezdary či pohromy, ani nebudeme žádným způsobem hledět na utrpení jako na trest. Také se nebudeme obviňovat ani se oddávat nenávisti.

karma, jak jí vysvětluje dalajlama

Karma znamená činy. Z hlediska toho, jak jsou činy konány, existují fyzické, slovní a duševní skutky. Z hlediska následků jsou činy ctnostné, nectnostné nebo neutrální.

Pokud jde o čas, jsou tu dva typy - čin záměru, k němuž dochází, když uvažujete o tom, že něco uděláte, a zamýšlený čin, který je vyjádřením oněch duševních motivací formou fyzického nebo slovního skutku. Abych uvedl příklad: nyní hovořím na základě motivu a tím hromadím slovní skutek čili karmu. Gesty svých rukou hromadím také fyzickou karmu. Zda jsou tyto skutky dobré nebo špatné, závisí hlavně na mé motivaci. Když hovořím z dobrých pohnutek a s upřímností, úctou a láskou vůči druhým, jsou mé skutky dobré, cnostné. Jednám-li z motivů pýchy, nenávisti, kritiky a tak podobně, stávají se mé slovní a fyzické skutky nectnostnými.

Radost a bolest přicházejí ze ctnostných a nectnostných skutků, které nepřicházejí zvenčí, nýbrž z vašeho nitra. Tato teorie je v denním životě velmi užitečná, protože uvěříte-li v souvislost mezi činy a jejich následky, ať už je tu nějaký vnější policajt nebo ne, budete se mít stále na pozoru a zkoumat sebe sama. Kdyby tu například ležel nějaký vzácný klenot a nikdo by nebyl nablízku, mohli byste si ho snadno vzít, jestliže však věříte v toto učení, neuděláte to, protože všechna odpovědnost za vaši vlastní budoucnost spočívá na vás samých.

Pokud jde o následky činů, uvádí se mnoho různých typů. Jeden z nich se nazývá "následky, jež jsou dozráním". Jestliže se například někdo následkem nectnostných skutků narodí ve špatném znovuzrození jako zvíře, je tato reinkarnace následkem, který je dozráním činů spáchaných v minulém životě.

Jinému typu se říká "následek zkušenostně podobný příčině". Když se například po špatném přerození, které jste si způsobili činem vraždy, znovu narodíte jako člověk, budete mít krátký život - následek, je tu po zkušenostní stránce podobná příčině, to jest ukrácení života někoho jiného.

Další typ je obvykle nazýván "následek funkčně podobný příčině". Příkladem by bylo mít vrozený sklon k témuž nectnostnému činu, třeba vraždě.

Všechny tyto příklady můžeme podobně aplikovat i na ctnostné skutky. A jsou také činy, jejichž následky jsou sdíleny - když mnoho bytostí provedlo podobné typy skutků, a proto zažívají společně jejich následky. Například tak, že všechny žijí společně v jistém fyzickém prostředí.

karmické vidění

Jak to, že jsme přišli na svět jako lidské bytosti? Všechny bytosti, které mají podobnou karmu, budou mít společné vidění světa kolem a tento soubor vjemů, který sdílejí, se nazývá "karmickým viděním". Tato těsná korespondence mezi naší karmou a druhem prostředí, v němž se nacházíme, také vysvětluje, jak vznikají rozličné formy. Lidské bytosti jsme díky společné základní karmě, kterou sdílíme.

Ale v rámci tohoto lidského prostředí má každý z nás svou vlastní individuální karmu. Rodíme se v různých zemích, městech nebo rodinách. Každý z nás má odlišnou výchovu vzdělání, vlivy a víru a všechnu tuto podmíněnost zahrnuje tato karma. Každý z nás je komplexním souhrnem zvyků a minulých skutků, a tak nemůžeme vidět věci svým vlastním, jedinečným osobním způsobem. Lidské bytosti vypadají dost stejně, ale vnímají věci naprosto odlišně a každý z nás žije ve svém vlastním jedinečném a odděleném individuálním světě.

Kalu rinpočhe na toto téma řekl: Když sto lidí spí a sní, každý z nich zažívá ve svém snu odlišný svět. O každém z těchto snů lze říci, že je pravdivý, ale bylo by nesmyslné tvrdit, že jenom sen jedné osoby je pravý svět a všechny ostatní jsou smyšlenky. Pro každého pozorovatele existuje pravda podle karmických šablon podmiňujících jeho vjemy.

Odkaz: http://www.buddhismus.cz